Začátek dubna a semestr v plném proudu. Spolu s ním však i naše přípravy na dlouho plánovaný výlet do Španělska, kam se těším jak malé dítě. Podobně jako do Finale Ligure jsme posbírali multi-horoškoláckou skupinu z několika oddílů a doplnili ji o pár dalších bouchačů, kteří sice neprošli dědkovým tvrdým výcvikem, nicméně jim to leze pěkně. A tak se vydáváme ve složení Ivča, Erik, Lukáš, Janka, Radana, Sam, Honza a já na další výlet za lezením.
Aby dovolená byla dostatečně zasloužená, nechybí nám před ní notná dávka nervování se zařizováním aut v půjčovně, nákupem společného jídla a dohadech o tom, kam pojedeme během rest‑dayů. Naštěstí se vše daří vyřešit víceméně ke spokojenosti všech a ve čtvrtek večer se scházíme na letišti. Odbavení předchází profesionální zabalení zavazadel do potravinářských fólií, řešící náš problém s transportem karimatek. Posuďte sami:
Po příletu jedeme vyzvednout auta do půjčovny. Využili jsme Goldcar rental, kteří nás odvezli z letiště minibusem na místo, kde jsme vyzvedli auta. Pokud chcete pronajímat auto ve Španělsku, buďte opatrní, protože 85% půjčoven chce kreditní kartu (ne bankovní platební), navíc je potřeba, aby majitel kreditní karty byl zároveň řidičem auta, jinak se může poplatek vyšplhat o 3 Eura na den navíc za dalšího řidiče. Co se týče pojištění, žádné zvláštní jsme nepořizovali, pronájem auta už nějaké základní pojištění zahrnuje, riskli jsme nakonec nepojistit skla proti případnému rozbití a naštěstí se nic nestalo. Taky bych chtěla upozornit, že spousta půjčoven uvádí ceny v Librách a ne Eurech, přestože působí ve Španělsku, což člověk při několikahodinovém pročítání webů snadno přehlédne. Pronajali jsme si Citroen Berlingo, jako druhé auto nám přivezli Fiat Doblo, a z naší strany musím konstatovat maximální spokojenost s velikostí kufru i auta jako takového. Auto vyšlo na 10 dní nějakých 160 Eur bez benzínu, když pronajmete menší auto, dá se sehnat i levněji, ale ne o moc, takže se vcelku vyplatí připlatit si 10 Eur za podstatně větší komfort.
Teď ale k výletu. Jako první oblast jsme vybrali Collegats - oblast nepříliš světově známou, která se ale asi mezi místními netěší úplně malé popularitě. Přístup sem je z Barcelony nějakých 150 km, přes Lleidu, Camarasu, a vesničku Pobla de Segur. Spaní luxusní - odpočívadlo s pitnou vodou a horskou řekou, kde se dá s trochou otužilosti i umýt.
Pokud jde o lezení, musím říct, že jsem asi nikdy neviděla takovou oblast - představte si kopec posetý skalami, z jedné strany slepenec a z druhé pěkné vápno. Docela zvláštní kombinace hornin v jedné oblasti. V našem průvodci Lleida climbs jsme si vybrali dva sektory na lezení (zbytek cest byl těžký).
První den jsme zvolili slepencový sektor Cine, který se tyčil na kopci nad parkovištěm, a sliboval přístup asi 15 minut. Trochu nás vypeklo sluníčko - denní teploty dosahovaly 28 stupňů ve stínu, což není ani ve Španělsku v dubnu zvykem. Jako na potvoru jsme si vybrali jižní stěny, takže jsme zvládali lezení první tři hodiny a potom spousta z nás odpadla vedrem. Je nutné zde pečlivě vybírat, zdejší slepenec se neleze po dírkách, ale po malých kamínkách a všem nám trvalo jednu dvě cesty si skálu osahat, než se morál vrátil z dovolené.(Sem tam něco člověku zůstalo v ruce). Do těchto slepencových sektorů vřele doporučuji helmu. Ne všechny cesty ale byly takové, našly se tu i nádherné, 30 m dlouhé linie, které byly kompaktní.
Druhý den jsme si vybrali vápencový sektor El Niu. Lezli jsme tady jen dopoledne, protože jsme se rozhodli během největšího horka přejet do Camarasy, která slibovala stěny orientované na severozápad. Klasa tady vesměs sedí, některé 5+ (čili 5b-c) jsou ovšem za 6a a našli jsme i nějaké chybky, kde pětka rozhodně nebyla za pět (cesta Tikismikis, subjektivně za 6a), místy nesedí nákres nebo délka cesty. Jinak krásné, neoklouzané vápno, lidí rozhodně méně než v Arcu.
Kolem šesté večer jsme vybalili lezení v Camarase (světlo bylo až do devíti, což bylo příjemné), kde jsme strávili i celý následující den, a udělali několika‑cestovou ochutnávku. Sektor u vody, plný lehkých cest, byl na první pohled zklamáním - šedivý vápenec, který od pohledu strukturou připomínal ten v Srbsku a v některých cestách první jištění docela dost vysoko, a to i při těžkých krocích. Stupnice ne tak přísná jako v Siuraně nebo Finale, v jednom 6a jsem měla i čtyřmetrové odlezy, ale vesměs byly cesty dobře jištěné. Musím říct, že na to, jak skála vypadala odpudivě, lezení příjemně překvapilo, cesty byly hezké, některé o jednom kroku, jiné vyrovnané. To největší gro je hlavně výhled - Camarasa je jeden z nejnádhernějších kaňonů, který jsem kdy viděla - hluboké údolí s divokou řekou, ze všech stran obklopené skalami, které hrají barvami od bílé a šedé až po oranžovou.
Po třech dnech lezení si tělo říká o odpočinek. Organizace se chopí Ivča, která pro nás vymyslela krásnou písečnou pláž nedaleko Tarragony - u městečka Alta Fulla. Moře je relativně studené, nakonec se do něj stejně všichni na pár minut vrháme. Po koupačce Sam vytahuje slack-linu, kterou natahujeme mezi dvě palmy a zkoušíme první váhavé krůčky. Objevuji svou novou vášeň a snažím se Honzovi nenápadně naznačit, co by mi mohl příště koupit k narozeninám. Slack-line nadchla nejen mě. Zbytek restu trávíme nákupem zásob a levného sportovního oblečení v Decathlonu a pozdě večer přijíždíme do Margalefu. Pokud se můžete vyhnout cestě do Margalefu přes Tarragonu, rozhodně to udělejte, jelikož tolik zatáček si člověk snad ani nedokáže představit. Žaludky trpěly.
Ráno se probouzíme ve slepencovém ráji a pro mě asi nejlepší sportovní lezecké oblasti, kde jsem zatím byla - Margalefu. Jak už jsem psala ve svém loňském článku, místní kemp je neplacený po vzoru Finale, jediným rozdílem je absence sprchovací hadice, záchodu a pitné vody. Oheň se zde rozdělávat nesmí, je zde ale vybudovaný gril, kde se dá vařit jídlo i grilovat maso. Sousedy si ale člověk bohužel nevybere a letos se tam sešli „echt bouchači“, kteří měli problém i s tím, když člověk po půl jedenácté mluvil ve stanu, natož hrál na kytaru. Měli jsme menší roztržku s jedním španělským lezcem, který na nás začal o půlnoci troubit a nadávat nám, že nemáme vychování, a Rumuny, kteří na nás zavolali policii. To by člověk nevěřil, co dokážou dvě písničky. Místní správci pořádku jsou však jsou naštěstí rozumní, a při pravidelné obchůzce si s námi místo pokuty přátelsky popovídali a zeptali se, jestli umíme zahrát i něco španělského. Rumuni museli trpět, když to slyšeli.
Místí lezení je super - díry dírky, dírečky a spousta stupů. Asi nemá cenu ho znovu popisovat, když už jsem se o něm rozepsala dříve, spíše zmíním pro nás nové sektory. V Can Pesafigues jsme lezli nádherné 6a+, místy převislé a po madlech a Ivča vyzkoušela nevědomky jedno 6b+, díky kterému jsme ji pasovali na skokana výletu. Pozor, v cestě Camborius 6a+ i Murdoc 6a+ je v jednom místě dost odlez, jinak krásné linie. Hodně se mi líbil i sektor Cingle de Molí, kde jsou luxusní pětky a Bon Rottlo za 6a. Na Doctor loco 6a+ nezbyl čas a síla, ale linie vypadala hezky.
Ostatní nejkladněji hodnotili sektor Can Torxa, kde jsme ale my s Honzou moc nelezli, protože jsem tam byla loni. Moc pěkné lezení bylo i v sektoru La Brasseria, ale polovina cest zde byla o nástupovém boulderu. 6a+ a 6b zde tedy byly o jednom kroku. Lezli jsme tu ale i krásné 6a a jednu 5+. Sektor Cala Marta se vyznačuje hlavně krátkými desetimetrovými cestami, 6a tu moc hezké nejsou, jedno jsem tam lezla loni a do dalšího se mi vůbec nechtělo, Erik si tady ale našel dvě hezké 6b. Trochu jsme se potrápili i na Toboganu a margalefskou jízdu zakončili na El toxto del vi - tady byly hezké 6a, do kterých jsme po chvíli přemlouvání dostali i Honzu, když jsme mu „omylem“ stáhli lano. Ostatní lezli víceméně tam kde my, v některých sektorech jsme se ovšem různili. V Margalefu jsou ale vesměs hezké cesty všude.
Janka s Lukášem odvezli Ivču, která musela odjíždět dříve, na vlak a na poslední den se od nás odpojili a jeli prozkoumat Siuranu. My jsme byli po dalších třech dnech vydatného lezení docela unavení a většinově jsme si odhlasovali turistickou návštěvu Montserratu. Margalevští bouchači nás při odjezdu (poprvé za celou dobu) radostně pozdravili.
Montserrat stál za to. Několikasetmetrové cesty po nádherných homolích - docela se nám sbíhaly sliny a už jsme začali plánovat další výlet. Z lezecko-turistického pohledu tahle oblast nebude moc o sbírání čísel - není tak dobře odjištěná a je zde podobný slepenec jako v Collegats - neleze se po dírkách, ale po valouncích a občas se může něco utrhnout. Na dva-tři dny lezení by určitě stála za to - ani ne tolik kvůli krásným cestám, jako spíše luxusním výhledům.
Poslední den jsme si vyhradili na Barcelonu. Prohlídka jen letmo, jelikož není moc času. Příští generace bych chtěla upozornit, že úschovna zavazadel je na letišti pouze na Terminálu 1, na Terminálu 2 není žádná. Po hodinovém šaškování s úschovnou jsme vyrazili směr Sagrada Familia a Park Guell. Letmo jsme ještě prošli La Ramblu a koukli na přístav, ale na víc už nebyl čas. Na Barcelonu by byly potřeba ještě další dva dny, aby si ji člověk pořádně užil. Pak už jen stihnout letadlo a hurá domů.
Bylo to super. Opět se nám potvrdilo, že lezecké akce nejsou jen o lezení, ale i o lidech, a letos se sešla skvělá parta ve skvělé oblasti. Tak zase ve skalách!
Mischa
Fotogalerie
Podrobnější info o Margalefu a Siuraně z mé loňské návštěvy