Složení expedice: Franta Vilím, Martin Srbek, Petr Dvorník
Doba: dva víkendy v srpnu 2012
Jak jezdí muslimové do Mekky měli by jezdit horolezci do Chamomix – ale častěji. Lezení všeho druhu, jen to chce drobnost čas ! Toho bylo letos naštěstí více. První tři dny se ve výškách člověk cítí tak všelijak a jak si zvykne už by měl hned cestovat domů ? No je to blbost, teprve po aklimatizaci přichází ten rauch. Ale schrastit dva týdny je těžší.
Vyjíždíme netradičně v neděli večer, neboť v neděli ráno se vrátil Franta z Tater a já z dovolené a Martin přijíždí z Čimelic. Následuje nocleh na polňačce ve Švýcarsku a v pondělí večer už šlapeme na električku a vzhůru na Montenvers – stanici, z níž už silně dýchne duch hor, ale i zašlých časů. Obrázky slavných dobyvatelů a jejich hor jsou na každé stěně a električka startuje naproti hřbitova plného slavných horolezců – Packard, Balmatt – přemožitelé Mt.Blancu, Simond, Whymper – přemožitel Matterhornu … a řady horských vůdců. Respekt a úcta k těmto osobnostem, horám čiší všude a jejich sochy jsou na každém volnějším prostranství. U električky je ale strašný frmol, turisté ji doslova okupují takže z Montenvers hned mizíme. Sejít dolů na ledovec Mer de Glass znamená cca 200m po žebřících osazených ve skále. O tolik ustoupil ledovec za posledních 200 let. Hned na začátku údolí ční první horolezecká výzva – Grand a Petite Dru, následují Verte …..Petites.
1) MONT ROCHEFORT, cca 4 tis.m, WI II/2, První cíl - ten uplně vzadu v pravém růžku, za mračny.
Foto -vlevo masiv Grandes Jorasses a nelevo Walkerův pilíř - vpravo Mt. Rochefort kam míříme
Stoupáme po ledovci až k naší odbočce na další ledovec Leschaux, kde za stavíme stan. Leschaux je ledovec bombardovaný množstvím obrovských, desítky tun těžkých ludrů – druhý den překonáváme další už strmý úsek se zlomy ledovce, plné trhlin. V nejvyšších partiích se terén trochu srovnává a ve výšce 3300 m zabydlujeme ve stanu. Trhliny napravo a nalevo od stanu jsou hrozivé, hluboké desítky metrů – zajít v noci vyčůrat se třeba 10m za stan by možná dopadlo špatně. Náš naplánovaný výlet na Mt.Rochefort startujeme docela pozdě kolem 7h ranní. Vyrážíme nalehko, ale každopádně s sebou péřovky a žďáráky, kdyby něco.
Po technické stránce je těžší hned nástup do cesty – odtrhová trhlina má nějaký řídký můstek, kousek traverz - to zvládá Martin bravurně. Hned za dalším štandem nalézá do ledu – který hned prvním kopem prokopne až na potok vody. Chvilku váhá, ale posíláme ho více vpravo, kde led drží. První délka je docela výživná, nejsme nějak zvlášť rozlezení, aklimatizovaní – sklon se stupňuje k 80st.
Další délky jsou ale dost položené – kolem 50 – 55 st, takže je to taková dřina v předklonu, lýtka se ozývají. Ani nevím kolik délek bylo, ale celých těch 400m jsme raději odjistili. Odpoledne stojíme na hřebeni, zhruba ve 4000m a užasle hledíme dolů na sestupovou cestu. Přetíná ji sérák jako panelák, kus ho už odpadnul, takže po krátké poradě měníme plán.
Vzadu jsou séráky (odtrhové kusy ledovce) které činí sestup rizikovým.
Na místo sestupu půjdeme přechod hřebene a pak sejdeme přes sedlo Grandes Jorasses.
Hřeben je takový rozeklaný, exponovaný na obě strany, hlavně do Itálie a spolehlivě nám vyplňuje zbytek dne:
Takže to vypadá na bivak – v sedle je plechová bouda – Canzio bivak. K té slaňujeme cca 150m a kolem 21.30 už za tmy. V bivaku jsou deky, takže noc se dal přečkat vcelku luxusně. Ráno se budím s výhledem na sněžení a mlhu – to bude sestup pánečku. NAštěstí se po sestupu mlha rozpouští.
Sestupovka představuje lezení příkrým exponovaným traverzem, Franta nachází dobrý přechod přes odtrhovou trhlinu pod sedlem, pak ještě překonáváme další…a pomalu míříme ke stanu.
Druhou polovinu dne vyplňuje sestup po ledovci k Montenvers. Poslední lanovka v 18.30 je ale dost odvážný cíl – přesto závěrečné metry běžíme po ledovci, letíme nahoru 200m po žebřících a v rekordním čase (málem smrtelném – že Martine), přesně v 18.30 oznamuji personálu, že budou ještě chvíli čekat – a oni těch pár minut počkali na všechny, a bez jakýchkoliv problémů.
2) AIQUILLE DU MIDI, 3842 m – Voie Rebuffat 6a, 200m
Úžasná cesta. Nejvýmluvnější jsou fotografie. Skoro v každé délce je něco zajímavého. Třeba hned ve druhé je taková spára v ploše - co příliš nebere, nohy nic moc. Cesta je po vlastním jištění, kromě občas staré skoby nebo vypelichané lanové smyčky. Naštěstí to tahá Franta, s přehledem a bravurou. Jeho převaha nad skálou vede i k tomu, že to v posledních délkách lezeme nějakou těžší variantu. Tak třeba dvojitá spára, kterou přelézám sokolíkem, ale třeba naši Němečtí kolegové co se na nás pověsili v domnění, že známe cestu z ní utíkají. Nebo taková humorná převislá koutová spárka bez ničeho (tipuji 6b).
V závěru odbočujeme doleva – v souladu s nákresem cesty, ale asi jinudy. Jinak si nedovedu vysvětlit prvně šikmý odtrh – spáru, kterou lze překonat s obtížemi metodou „na medvědici“ s pohmožděním v oblasti genitálií a následně vzdušný, kolmý, neodjistitelný komín šíře cca 30 cm. Každý ho lezeme jinak.
Jsme nahoře – nakoukneme přes vrcholek kousek dolů - do úplně jiného světa – sledujeme davy turistů, co si vyjeli lanovkou a okupují vybetonovanou plošinu a v obrovských horách se mačkají jako sardinky. Tak rychle pryč, dá se to i sejít naokolo, boty, mačky, cepíny ale máme dole, tak slaňujeme.
3) EPERON DES COSMIQUES, cesta "C`est pas physique c`est électrique" 6a+ (volný překlad: "to není fyzika, to je elktřina). Ještě jsme absolvovali tuto jednu kratší cestu a v ní nás zastavil dost nepěkný převis. Na předchozí fotce ta vlevo. Ale ten je zase cílem pro příště – musíme holt potrénovat …. Zajímavostí cesty je elektrické vedení s 5000 V, které přivádí energii k horní stanici lanovky a vede pár metrů za zády - určitě by byl zajímavý pád do drátů ať lezce nebo jen lana při slaňování.
4) MONT BLANC DU TACUL, CHÉRÉ CULOIR WI II/3 200m
S tím jak jsme dobře aklimatizovaní, tak jsme led Chéré vykřápali tzv. na pohodu. Letošní horké léto způsobilo značné odtání ledu, takže před prvním výšvihem byla cesta trochu mixová. Lezeme jen nejzajímavější ledovou pasáže bez výstupu na „vrcholek“ Mont Blanc du Tacul (4248m) a během dopoledne tedy slaňujeme. Zázrak – v cestě jsme úplně sami. Možná je to kvalitou ledu. Svrchní vrstva je jak zrcadlo hladký led a pár centimetrů uvnitř je kaše. Šrouby jdou do ledu jak do másla, v případě pádu by jich asi pár vylítlo, ale lezeme najistotu.
Pobyt jsme proložili ještě třemi jednodenními lezbami: - boulderingem (pod Bossonským ledovcem)
- skalkami v LaYoux (mezi Chamonix a Argentiere)
- skalkami Gailands (Chamomix).
dále vínem, sýrem, pivem…. takže se to dalo vše zvládnout.
Další foto najdete ZDE: https://picasaweb.google.com/102654084080441584049/Chamonix2012?authuser=0&feat=directlink
Hore Zdar, Dvorňas