Autorka: Hanka Kaněrová, STAND-ART
Splnění několikaletého snu podívat se na střechu světa se začalo rýsovat na podzim, kdy dva kamarádi začali plánovat expedici na Baruntse- sedmitísicovku v oblasti Everestu v termínu od 1.5.-23.5.2014. Jeden z nich byl v této oblasti již dříve a byl nadšený, Baruntse bylo kousek od šestitisícovky, co vylezl. Začátkem roku jsme tedy začali plánovat expedici na květen- měsíc před monzuny, kdy v této oblasti je jaro- kvetou rododendrony a jiné exempláře zdejší květeny a je tepleji, i když za cenu méně stabilního počasí s mraky. Bohužel jsme nakonec zůstali jen 2 (David- původce nápadu vylézt právě Baruntse- bohužel nemohl), a jelikož už jsme byli navnadění, řekli jsme si, že to riskneme.
Protože jsme zbytečně nechtěli mrhat penězi, rozhodli jsme se, že půjdeme bez podpory, co nabízí cestovky all inklusiv a přes nepálskou cestovku Asian trekking jsme si nechali zařídit permit k výstupu na kopec, povinného oficíra a zpáteční letenku do Lukly, to vše za i tak nekřesťanskou sumu 40000 Kč na osobu. Letenky do Kathmandu jsme měli luxusní s jedním přestupem v Istambulu na 1. 5. Na letišti v Praze jsme vzbuzovali rozruch ve Spantikách, které jsme v rámci co nejnižší váhy měli na nohách, i tak jsme každý měli velký batoh 22 kg a malý 8 kg- hroznou váhu, když to má člověk nosit sám, ale vybavení prostě váží dost.
Let byl bez komplikací a po nějakých 15 hodinách (let 2,5+ 7,5 hodin) jsme přistáli na letišti v Kathmandu. Moc veselý pohled to tedy nebyl- lilo jako z konve a vidět vlastně nebylo skoro nic. Po vyřízení formalit- víz a vyzvednutí batohů- jsme zamířili do Kathmandu peace guest house v Thamelu, kde bydlel již Luboš a který byl pro jednu noc plně dostačující. Během dne déšť naštěstí postupně ustal, takže jsme se mohli v klidu projít alespoň částí čtvrti Thamel plné obchůdků, restaurací, s pro Kathmandu typickou, velice zajímavou a dost smradlavou dopravou a hlavně dojít do Asian trekking, kde jsme si vyzvedli kopii!! permitu, letenky a zjistili informace. Ty nás tedy moc nepotěšily- v BC bylo půl metru sněhu a všichni už odešli, počasí je nestandardní pro květen- je jak monzunové, oficíra neuvidíme a asi bude problém se sedlem Ampulapcha La, který směrem, co chceme jít, nikdo nechodí.
Dostali jsme doporučení jít do Paradise Lodge v Lukle, kde nám seženou nosiče, ke koupení místní SIM karty (na to člověk potřebuje foto a dá otisk prstu) a telefonní číslo na leteckou záchranku. Další den brzy ráno jsme odletěli na nejnebezpečnější letiště na světě- do Lukly- už tento zážitek byl zajímavý, nicméně, přežili jsme ho ve zdraví stejně jako spousty dalších lidí, kteří přilétají malými, cca 15 místnými letadly. V Pardise Lodge jsme řekli, kam chceme jít a už byl problém - tím směrem se nechodí. Nabídli nám nosiče za 40 USD/den/osobu, což jsme odmítli a následně po dlouhém vyjednávání vzali nosiče za nadstandardních 25 USD/ den/osobu a vyrazili jsme směrem Everest BC- frekventovaný trek, který jsme měli naplánovaný v rámci aklimatizace na cca týden. Cesta do nedalekého Phagding 2610 m trvala cca 3 hodiny pohodovým tempem, hned po ubytování začal slejvák, za který by se nestyděl ani deštný prales a my začínali být mírně pesimističtí.
Další den po snídani - suché moučné placce Chapati - jsme vyrazili do Namche Bazaru, 3440 m vysokého městečka. Cesta krásná podél a přes potoky, občas přes visuté mosty, ke konci začala přitvrzovat, nicméně stále příjemná. Odpoledne již v Namche seděl mrak, který zase ukázal, co dokáže a to dost vydatně i další den ráno. Navíc jsme měli problém s nosiči - stěžovali si na tíhu batohů (ano, byli těžké, i když jsme do menších batohů vzali víc, než jsme předpokládali), na náš vkus moc nestíhali a hlavně jeden z nich byl úplně bez vybavení na průsmyk o výšce blížící se k 6000 m. Proto jsme se rozhodli, že je pošleme za poslední vesnicí zpátky a budeme pokračovat sami. Vysvětlování přes tlumočníka nadlouho a bylo jasné, že i tak bude problém. Cesta do Phungi Thanga 3200 m povětšinou plus mínus po vrstevnici, s výhledem na okolní vrcholky včetně Thamserku 6608 byla nádherná, postupně se začaly objevovat i očekávané kvetoucí rododendrony. Trek k Everestu je moc hezký a až na nadmořskou výšku a sem tam výraznější stoupání není pro středně trénovaného člověka moc náročný, proto lze užívat výhledy na již zmíněné rododendronové háje a okolní vrcholky Thamserku, Ama Dablam, na severu Pumori , část Everestu a Lhotse (a samozřejmě nižší no name kopce). Cestou jsme potkávali místní nosiče, kteří nesli někdy neuvěřitelně velké a těžké náklady (to ti naši měli oproti nim nic moc), nákladní krávy (jsou známí yakové, ale ti nejsou tak obvyklí) a západní turisty, kterých na tuto dobu nebylo až tak moc- před naším příjezdem kvůli neštěstí zavřeli Mt. Everest, takže horolezců bylo minimálně, a když, tak se vraceli domů.
Míjeli jsme spoustu zdí postavených z kamenných desek s motlitbami, gomp (takový bobek s okem- symbol jejich náboženství) a vlajících vlaječek s motlitbami. Postupně jsme přespávali v lodgiích v Pangboche 3985 m, Dingboche 4400 m a posledním obydleném místě na tomto treku Chukchungu 4770 m. Aklimatizaci jsme zvládali na jedničku a postupně s výškou se zlepšilo i počasí- mraky byly až odpoledne a už nepršelo. Z Chukchungu jsme ještě kousek šli s nosiči a dle domluvy jsme je vedle šestitisícovky Island Peaku po vyplacení 200 USD/osobu (tedy o 100/ osobu víc než je obvyklé na tento trek) poslali pryč. Výhledy jsme měli nádherné na Island peak 6189 m, který vedle Lhotse 8500 m vypadal jako minikopeček a po zakempování jsme se s částí výbavy šli podívat na obávané sedlo Ampulapcha La. Naštěstí jsme cestou potkali 3 Amíky s guidem, kteří nám ukázali, kde ho vlastně máme hledat.
Sedlo v nepálském podání je velice zajímavé- hřeben kolem 6000 m a jeden z nejnižších bodů tohoto hřebene je sedlo- převýšení 800 m po celkem prudkém kopci částečně se sněhem a následně cca 4 UIAA lezení po skále. Vzhledem k tomu, že jsme ale byli úplně bez potíží a v dobré kondici, další den jsme se vydali nahoru. Batohy jsme měli opravdu těžké- já cca 25 kg (vážím asi 53) a Petr možná i 35 kg (kolik váží nevím, ale asi 80 J). Zpočátku po serpentinovitě klikatící se kamenité cestičce, postupně po sněhu jsme se s přestávkami pomalu sunuli nahoru. Cca 300 m pod vrcholem začalo lezení a síly docházely- moc jsme celý den nejedli a nepili, takže posledních 200 m bylo krutých hlavně pro mě (ta zátěž+ výška+ slabší pohlaví prostě udělala své), ale i pro Petra, který to musel vytáhnout a ještě tahat větší zátěž. Takže jsme cca 50 m pod vrcholem sedla nouzově zabivakovali ve stanu a celou noc si přáli, aby bylo ráno. Naštěstí počasí bylo dokonalé, mraky ani nepřišly, pod nulou samozřejmě bylo, ale mínus 20 nebylo. Kdyby to bylo jinak, bylo by to ještě „zajímavější“. Ráno po východu slunce (před 5. hodinou) jsme se sbalili a hodně pomalu dolezli k sedlu 5839 m- téměř nahoře jsme zjistili, že jsme si to možná ztížili, ale bez průvodce bylo obtížné hledat místy cestu.
Minulý náročný den si vyžádal své a my těch 50 m lezli obtížně a byli úplně vyčerpaní. Nepomohlo ani skvělé jídlo od Travellunche, které jsme si na oslavu zkrocení zlého Ampulapcha La dali. Druhá strana sedla byla překvapivě úplně jiná, s ledovými seraky, které jsme museli přejít a které vypadaly jak zubaté schody pro obry, byla mírnější, ale taky náročná a pro nás vzhledem k naší zátěži a vyčerpání bohužel i skopce. Takže jsme část výbavy nechali pod seraky a přes kameny místy o velikosti až půl metru a částečně přes sníh šli zakempovat k jezeru Panch Pokhari 5400 m. Cestou jsme začali pokukovat po Baruntse, který jsme už měli vidět a který jsme bohužel neměli na mapě, takže jsme jen odhadovali. Kandidátů bylo několik, pohled to byl nádherný- slunce, sem tam mráček, hory okolo 7000 m, jezera, sníh, ptáci, no vypovědět se to nedá, to se musí vidět. A byli jsme tu úplně jediní lidé. Jen únava byla šílená, a když odpoledne začalo sněžit, rádi jsme vlezli do spacáků a spali až do rána. Doufali jsme, že odpočinek pomůže, ale na cestě pro zbylé věci nám došlo, že to není dobré, tělo v této výšce i přes dobrou aklimatizaci neregeneruje a navíc jsme měli málo jídla- při nákupech v ČR jsme nakoupili 11 dvojitých porcí Travel Lunch s tím, že zbytek dokoupíme v Nepálu. Na místě jsme zjistili, že jídlo ke koupi moc není- čokoládové tyčinky, nějaké sušenky, těstoviny, rybí konzervy, čínské polévky- to jsme v omezené množství koupili, ale museli jsme počítat s tím, že to poneseme sami. A bohužel jsme měli málo informací o tom sedle, takže jsme nečekali, že to bude takováhle drsárna, přes kterou místní nechtějí jít a když, tak za peníze, které jsme si nemohli dovolit, takže neplánovaně jsme byli bez nosičů. A teď jsme byli sami v člověkem zapomenutých horách, cesta k BC podle mapy navíc vedla do jámy cca 200 m hluboké s ledovcem na dně, přes kameny, takže to vlastně cesta nebyla, a když jí člověk náhodou natrefil, brzy jí ztratil. Celý den jsme tedy strávili přemýtáním, kde je vlastně to Baruntse a BC a jak se tam dostaneme.
Zakempovali jsme u dalšího jezera, které bylo trochu níž, 5200 m a poprosili kamaráda na satelitním telefonu, aby nám poslal souřadnice BC a Baruntse. Díky Suunto hodinkám s GPS jsme pak alespoň věděli směr a další den jsme šli hledat. Už ale bylo jasné, že kvůli třídennímu zdržení nebudeme mít dostatek jídla na pokus vylézt až na vrchol a při průzkumné procházce se potvrdilo, že síly hlavně u mě jsou na nule. Proto jsme nechali jeden stan a část věcí u jezera a šli se podívat aspoň do BC. Ty pocity, co člověk cítí, když ví, že kvůli „blbému“ sedlu a nedostatku jídla, nemůže aspoň zkusit jít na vrchol, jsou taky nepopsatelné. Zklamání, beznaděj a vztek zkráceně. Samotná cesta do BC byla asi celkem nenáročná co se týče převýšení, ale skákání po velkých kamenech náročné bylo, takže když jsme konečně dorazili do BC, byli jsme rádi. Ten pohled byl ale dost smutný. Byla to moje první expedice, takže jsem představy moc neměla, ale tohle bylo úplně jiné- jediná stavba měla jen obvodové zdi a vevnitř byla prkna a igelit- zborcená střecha. Motlitební vlaječky nechyběly, trochu nepořádku taky ne, jen chyběli horolezci. Nikdo tam nebyl. Což je sice skvělé pro lidi, co vyhledávají samotu, ale ne pro horolezce, kteří se snaží vylézt na sedmitisícovku a těch zkušeností až tak moc nemají. Ale Baruntse nezklamalo- nádherná hora, nádherné počasí, zase se to nedá vypovědět.
Další den jsme vzali matroš s tím, že kdyby to šlo, zkusíme jít aspoň do C1, ale ono to nešlo, hlavně mě. Tak jsme udělali fotky s kopcem a u ledovce v cca 5700 jsme se otočili, v BC zabalili věci a šli k jezeru do našeho kempu. 2 dny před tím, když už bylo jisté, že nemáme podmínky pro to vylézt, jsme zavolali do Paradise Lodge, ať nám pošlou nosiče druhou stranou treku- okolo Mera Peaku. Ty jsme potkali nedaleko od našeho kempu- byli to naši známí, téměř nenávidění, smradlaví, ale v tu chvíli jsme byli šťastní, že nám někdo vezme naše „batůžky“. Jen nás překvapilo, že mají příznaky horské nemoci- bolela je hlava, byli oteklí a kašlali, takže jsem je trochu léčila. Trek Baruntse BC- Lukla na stránkách cestovek popisují jako výbornou aklimatizaci, šli jsme to opačným směrem, ale musím konstatovat, že to je asi spíš náročnější trek. Kdybychom neměli nosiče, co se tam vyznali, asi bychom bloudili a bloudili, cesty byly dost často po tak velkých kamenech, že se nešlo orientovat, jak jsme začali slézat do nižších nadmořských výšek, ocitali jsme se v mracích, kdy občas nebylo vidět na 10 m. 1. Obydlené místo, které jsme po týdnu v horách prošli bylo Kongme dingma - pár budov s kamennými zdmi a střechami z igelitu. Jediný obyvatel- přezdívku jsme mu kvůli vizáži dali Pekelník- nám prodal čaj, nic jiného neměl potřebu. Další den jsme prošli zabordeleným, polozbouraným a prázdným Mera Peak BC, bohužel byl úplně v mraku, takže výhledy na vrchol Mera Peak nebyly a při cestě přes ledovec jsme ani neviděli, kam bychom mohli spadnout. Od Mera BC jsme už začali klesat- cesta byla po kamenech, sněhu, ledu, nic moc, naštěstí to bylo jen kousek. Ačkoli nám tvrdili, že na tomto treku nejsou lodge s jídlem, opak byl pravdou, postupně jsme prošli Khare, Tangnagem, Kote a Toctorem, všude se dá vyspat pod střechou a hlavně najíst.
Je zajímavé, že tato cesta je od té směr Everest BC co se týče krajiny a hlavně rostlinstva dost odlišná- les jak z pohádky, chyběly jen bludičky a jiné potvory, mix ohromných jedlí pokrytých mechem, rododendronů, bambusů. Zase krása. Poslední den tohoto treku, který jsme šli celkem 4 dny byl nejnáročnější, přes sedlo 4600 m a hned dolů do Lukly- převýšení 1800 m. To určitě nejde jít 2 dny opačným směrem, pokud si člověk nechce uhnat horskou nemoc. Další den brzy ráno jsme bez problémů odletěli z Lukly do Kathmandů a protože jsme měli 3 dny navíc, udělali si výlet do národního parku Chitwan na jihu země u hranic s Indií- 40 stupňů, krokodýli, barevní ptáci, nosorožci a sloni byli taky zajímaví, ale na krásu hor to nemá. Návrat do Prahy 24. 5. byl bez komplikací.
Trocha postřehů a doporučení pro eventuelní zájemce
Baruntse je jedna z nejmíň přístupných 7000 bych řekla, pokud v této oblasti jet na nějakou 7, tak Pumori
Nosiči dostávají za den a osobu 10 USD směr Everest, 17 za Mera trek
Je dobré mít guida, který umí anglicky, člověk se dozví víc než tomorrow up and inside down jak to bylo v našem případě
I nosiči můžou mít horskou nemoc- i když chápu, že ujít převýšení 3000 m za 2 dny je dost náročné, předpokládala bych, že jsou přeci jen adaptovaní
Je dobré vzít co nejvíc kvalitního jídla typu Travel Lunch z Čech, kvalitní jídlo se v Nepálu těžko shání
Nejlepší jídlo od TL je bramborová kaše se šunkou a kuřecí paella
Nepálské jídlo je celkem dobré, jen trochu jednotvárné, když to člověk jí déle- těstoviny, rýže nebo brambory s vajíčkovou omeletou a zeleninou (květák, mrkev, cibule, prakticky nic jiného), maso jsme radši neriskovali- Nepálci jej nejí, Dal Bat- rýže s čočkovou polévkou a zeleninovým curry, Chapati- moučná placka
24 dní expedice tohoto typu stačí, ale je to na hraně, musí být dobré počasí, pokus bychom měli jen jeden
Květen je trochu riskantní co se týče počasí, asi je lepší duben, i když letos ti, co byli v BC v dubnu, tam měli půl metru sněhu
Tekoucí voda se v tomto období dá sehnat i v 5500 m za předpokladu, že aspoň trochu vyleze slunce